4. 4. 2014
Věci, které jsem neudělal, Neudělám a neskončí
Časová osa: někdy mezi ničím a prvníma dvěma koncerty Ritz Pitz, po noci na zemi ve zkušebně a před událostmi, které tepve přijdou. Potom, co jsem se během dvou večerů zamiloval do třech holek a stejně nakonec spal v té zkušebně na zemi.
Při zakládání Felix Projektu jsem měl jasný cíl, že to bude takový ostrůvek inspirace, na který si lidé jezdí odpočinout od běžných problémů, nasát jinou atmosféru a zakoukat, nebo zaposlouchat se do něčeho zajímavého. Když jsem si vymyslel, že k tomu přidám ještě blog, nenapadlo mě, že dobrá nálada se mě nikdy nedržela zase tak moc dlouho a že přijde doba, kdy bude sakra těžké napsat takový blog, který by nezpůsobil depresi každému, kdo se sem přijel zrelaxovat.
A tak jsem psal dál, ale nápady mačkal a házel do cloudoveho koše, nebo jsem jenom nechával volně plynout myšlenky a říkal si, jaký by z toho byl pěkný článek, kdybych jen měl chuť ho publikovat.
Doba temna nikdy netrvá věčně. Nebo si člověk jenom zvykne na tmu a nevidí to už tak černě.
Doufám v to první, tuším to druhé, ale oranžová barva na stránkách Felix Projektu mě opět zvedá na kolena, jako zpěváka z Houpacích koní v klipu k Desire City, který říká: "Tak zkus to ještě jednou".
Takové nakopnutí je potřeba, zvlášť pokud jste poslední dva měsíce odmítali jednu životní šanci za druhou a soustředili se jen na to, jak co nejvic osekat svůj životní příběh, aby z něj zbyly jenom základní elementarní částice samotného bytí a z těch se potom poskládat znovu.
Člověk sedí vedle krásného stvoření s blonďatými vlasy, modrýma očima, upřímným úsměvem a v koutcích zraků se děje něžné chvění. Ona si hraje se záložkou své knihy a občas přeloží nohu přes nohu. Najednou vysune záložku o něco více, než předtím a z bílého papíru zakřičí jediné slovo: "Neudělám". Schválně, nebo znamení?
Seknutí za seknutím, pořád a znova a já si říkal: "Kdy tohle skončí, ty masochisto?" Zatím jsem se na sebe vždy musel zazubit a doufat.
A doufám pořád, i když vím, že dokud nenapravím tu každou nevyřčenou větu (i kdybych jí nahrál na kazetu), budu pořád uvězněný na dolním bodě sinusoidy (říká se tomu "minimum" - díky, #spšt), čekat na další podání ruky, které mě odrazí ode dna a já zase ucítím tu vůni zdravého rozumu, která tolik schází každému, kdo nemá k dispozici alespoň jedno "proč dnes vstát a dělat to, co dělám".
Není kam spěchat. Tohle nikdy neskončí. Vždy se budeme prát o místo nahoře a já se naučil, že život je sinusoida, která člověka vymrští vždy přesně tak vysoko, jak nízko si předtím sáhnul. Někdy je to vlastně dokonce lepší dole. No pain, no gain, haha.
