3. 9. 2014
Smekám - Pivo za 50 centů
Zapisuji zážitky z letních prázdnin. Ne snad proto, že by někoho mohlo zajímat, kde jsem byl, nebo co dělám, ale pro ty, kteří hledají inspiraci a ztratili víru, že dobré věci se dějí a že člověku se splní všechno, co si přeje.
V posledním díle shrnuji Amsterdam, těstoviny a ztráty s nálezy.
Cesta z Prahy do Amsterdamu trvá plus mínus 12 hodin, pokud dodávku řídí jednadvacetiletý týpek, nadopovaný redbully a kofeinovými tabletami - takže se nezastavuje na odpočinek. Průměrný déšť v Amsterdamu trvá 4 hodiny a člověk stihne promoknout - za normálních podmínek (bez pláštěnky a deštníku) průměrně čtyřikrát. To jsem zjisitil během prvního dne v Amsterdamu.
Jak jsem se sem vlastně dostal? Měl jsem jednoduché přání. Strávit fajn prázdniny v Amsterdamu. Věděl jsem, že se splní a najednou jsem tu byl. Teď už nezbývalo nic jiného, než nechat na sebe padat dešťové kapky a rozhlížet se po okolní architektuře. Z tajmených důvodů jsem za celých 5 týdnů ani jednou neztratil úsměv. "I am in a good mood." Hrálo mi v hlavě a já jsem vdechoval každý sloup veřejného osvětlení, který jsme míjeli cestou z práce a chtělo se mi tancovat. Všechno dávalo smysl a když jsem seděl v parčíku kousek u města a fotografoval svůj první model - kamennou sochu (první objekt, do kterého jsem se zde zamiloval), byl jsem si jistý, že jsem tu správně. Věděl jsem, že mé přání neobsahovalo nic o penězích, ani o jídle, ani šťastných nálezech, dokonce jsem si ani nepřál sbalit zde žádnou holku. Chtěl jsem si zkrátka užít krásné prázdniny.
Čím jednodušeji si to naplánujete, tím více prostoru zbude na překvapení. Nikdy předtím jsem nejezdil na longboardu. Nikdy jsem nepolíbil na tvář spící holku, aniž by to tušila (nejedná se o -> tohle - já Ti to vysvětlím!!). Nikdy jsem nejedl tak skvělé muffiny. Nikdy předtím (a to mi věřte) jsem si nekoupil černochovy kalhoty a bez vyprání je nosil několik týdnů. Nevěděl jsem, jaké to je udělat za den 4 000 "KLM deken" (thanks God, že to byl jenom jeden den). Nikdy předtím jsem nevypil 8 horkých čokolád za den, ani nesnědl 500 gramů špaget + 620 gramů omáčky na posezení. Bylo to poprvé v Amsterdamu, kdy jsem přišel z práce a bez převlékání se utíkal vykoupat do nejbližšího jezera. Nikdy v minulosti jsem nevynášel odpadky o půlnoci do nejbližší temné uličky a nemodlil se u toho, aby mě nezatknuli (Holanďané si potrpí na pořádek a my prostě neměli popelnici). Nikdy předtím do mě nevrazili američtí veslaři na světovém veslařském šampionátu (a teď nedokážu pochopit, jak jsem bez toho mohl žít).
Jsou věci, které se nemění. Kupříkladu lidé se nemění. Já se taky nezměnil. Když jsem se vrátil zpět, došlo mi, že jsem se zhruba během tří hodin vrátil na stejnou vlnu, ve které jsem odjel - a to je dobře. Některé věci ale zůstaly - třeba vzpomínky a zkušenosti, které jsou nepřenosné. Také želva, kterou nosím na krku (díky, Bobe!), několik triček, tepláků, kalhot, chuť piva za 50 centů, obraz dopékajícího se čehosi v troubě a bosé nohy na studené podlaze, která tím zdůrazňovala to, jak moc mě hřálo u srdce, že můžu být zrovna tam a tehdy.
Chtělo by to nějaký dobrý konec, ale žádný není. Je to prostě jenom konec fajn prázdnin, které jsem si přál a dostal je. Nenapadá mě jediná věc, která by se měla stát a nestala se - a to je asi ta nejlepší varianta. Shrnul bych to tak, že jsem ztratil víru a potom jí našel. Ztratil jsem také 20ti eurovku, kterou jsem nenašel, ale zase to fakt stálo za to. I za těch 20 éček. Smekám potřetí.
Přeji si dál. Přeji sobě a všem okolo, aby se jim všechna přání splnila. Aby si přestali stěžovat a začali těžit. Na světě se totiž bude mnohem lépe dýchat - mezi šťastnějšími lidmi - a já si konečně budu moct bez výčitek zpívat, až budu chodit po ulicích. Tak.
