30. 1. 2014
Co se dělo předtím, než jsem začal psát blog?
Jakou má souvislost, že jsem hrál tři roky WoWko, chodil bez bot po třebíčském náměstí, vysypal všechna velikonoční vajíčka, koupil si macbook, nejedl dva dny v kuse, začal hrát na kytaru, basu a city, začal zase jíst a založil Felix Projekt.
Důležité je, že byly prázdniny. O prázdninách se vždy dějí zvláštní věci, protože každý dostane o chlup více volného času, nebo alespoň jiný čas, než na který je zvyklý. Také bývá počasí - krásné, sluníčko - ostré a noci - dlouhé. Poslední tvrzení je čistě subjektivní, neboť noci jsou v podstatě velice krátké. Jde jen o osobní dojmy a zkušenosti, které mi říkají, že věci jsou občas přesně naopak, než by být měly.
Myšlenkou, která se mi, tak jako mnoho dalších, usadila v hlavě už před nějakým časem, tedy ta, že bych konečně měl dát všemu, co dělám, nějakou identitu a konečně to začít tlačit mezi lidi, jsem se teď zabýval častěji, než obvykle, protože cesty na kole z práce a do práce jsem podstupoval po paměti. Tak nějak vzniknul Felix Projekt. A vlastně všechno, co jsem doposud udělal. Rutina. Zaběhnutý rytmus, do kterého jsem promítnul šílenosti z mé hlavy, které se tam nastřádali z předešlých kaleb, zážitků a extrémních stavů.
Jenže, kde začít? Oukej, Google+, Facebook a Tumblr člověk založí hned (časem ale stejně přijde na to, že je to k ničemu a začne používat jenom Twitter), ale co užitná hodnota? Co poskytnout těm potencionálním obdivovatelům?
Dobrá, tady si musíme ujasnit a já Vám musím přiznat jednu stěžejní věc. Víceméně, kolem a kolem, ze všech možných stran, úhlů a pohledů, kašlu na nějaké obdivovatele. Fakt je takový, že všechno, co dělám, dělám pro sebe. Hnusná sobeckost? Nevím. Egoismus? Možná. Rozhodně se sobecky nechovám a pokud jo, tak to tak nemyslím. Vím o sobě to, že se v mnoha případech cítím spíše jako nula, než jako sebevědomý chlapík, kterým nejspíš chci být. Takže co s těmi obdivovateli? Nakonec jsem to pojal jako lekci vytváření identity a nechal tomu volný průběh. Nikoho nezval do skupin, žádné sdílení a prosby o lajky. Možná jsem to až moc trochu přeháněl a tvorbu tak napůl tajil i po zaregistrování regulérních .CZ webovek. Jenže já z nich stejně měl takovou radost, že mi to nemohlo vykompenzovat ani 1000 lajků. And it matters.
Nakonec jsem začal prostě tak, jak se to vyvinulo. Nějaká webová stránka, nějaký ten layout webu a tak jsem si myslel, že Felix Projekt postavím na webu, na tom co mě doposud vcelku bavilo a u čehož jsem byl minimálně schopný strávit nejednu noc. Kdo ale viděl starý web, může si porovnat, že na tomhle novém už žádná položka "web" není. Jasně, dělám je pořád, ale nepovažuji se za kodéra. Dál se to vyvíjelo, a pořád vyvíjí na základě toho, co se mi zrovna v životě připlete do cesty a k čemu mě universum samo navede. Podle toho se také vyvíjí Felix Projekt.
Měsíce běžely dál a děly se všechny ty další šílené věcy napsané v perexu, ze kterých jsem se vzpamatovával, radoval, kroutil nad nimi hlavou, svíral pěsti mezi zuby a detoxikoval se zelenými čaji. Občas jsem zažil rutinní den jako každý jiný a večer napsal nějakou písničku, kterou najdete v hudební sekci. Jasně, skončily letní prázdniny a největší šok byl návrat do skutečnosti, kde Vám třetinu času zabere poslouchání více či méně zbytečných faktů, ale taky doba, kdy jsem se zamiloval do Třebíče a tahle zamilovanost mi přinesla spoustu skvělých příležitostí a radostí. Chm, odkašlal jsem si na pokoji, zatímco můj spolubydlící sní o polonahé elfce, ukládám to, co jsem právě napsal a doufám, že to zítra nesmažu, jako většinu všeho, co vytvořím.
O čem tenhle článek vlastně byl? Nevím. Vy to víte? Jistě fungují i komentáře, můžete mi to napsat, rád se to dozvím. Vím jistě, že jsem tím chtěl sdělit to, že Felix Projekt od teď bloguje. A kdo čte, může si pustit Sad Case Now a k tomu se přečíst nějaký blog. A pokud se mu díky tomu zvedne nálada a následně zvedne sebe z toho místa, kde sedí a zvedne štětec a namaluje překrásnou malbu, bude to skvělé. See ya, další blog na sebe (ne)nechá dlouho čekat ;-)
