30. 8. 2015
Santiago I: První horko
V srpnu jsem šel Svatojakubskou pouť a popsal jsem jeden zápisník. Blogů by z toho bylo požehnaně, ale snažím se z toho vytvořit nějaký komplexnější záznam. Zveřejňuji alespoň ukázku z prvního dne pěškochůze.
Ráno se ztrácím zhruba tak dvě minuty po opuštění hostelu. Okamžik ztracení trvá ale jen kolem tří vteřin a přichází mi na pomoc můj první strážný anděl - studentka z Izraele, která mi ukazuje, že na cestě, kterou hledám, vlastně stojím, pouze jsem si jí nevšimnul. Ukazuje mi, jak je cesta značená a vede mě. Procházíme kolem prvních památek a vyměňujeme si první poutnické fráze. To jsem si ještě myslel, že otázka: “Z jakého důvodu podstupuješ Camino?” je bůhvíjak originální. Není. Procházíme historické centrum Leonu a ocitáme se v průmyslových čtvrtích, kde nestačím jejímu zběsilému tempu. Žene se proto za svým letadlem a přítelem, který je několik desítek kilometrů před ní a chvíli sleduji její sandály, jak se hbitým krokem vzdalují z dohledu.Kráčím nějakou dobu beze slova, pozorujíce město, které je tak stejné jako všechna města na planetě, stejnětak jako všechny lesy a louky, kterým dáváme rozmanitost pouze svými city a vnímáním.
Zanedlouho před sebou uvidím dalšího poutníka. Jistě bezmála sedmdesátiletá stařenka s kloboučkem na hlavě opírající se o trekingové hole klade na chodník nohu za nohou a skoro to vypadá, že vlastně stojí a pouze svým pohybem vyrovnává to, jak se pod ní zeměkoule otáčí. Prohodíme jen pár slov a pokračuji dál. Musím se co nejdříve dostat do nejbližšího hostelu. Procházím tunely, podchody u silnic, míjím budovy všeho druhu od vinných sklípků po většinou zkrachovalé sklárenské komplexy a až po několika kilometrech se mi daří uniknout z betonového světa. Značná část cesty se táhne podél rychlostní silnice a kromě kolemjedoucích aut, polí a svých myšlenek tu nic jiného nehledejte. I přes tak malou rozmanitost bych se těch myšlenek s radostí rád zbavil.
Hledám své tempo, první kilometry Svatojakubské cesty mi mizí za zády a srpnové slunce ohřívá mou krosnu. Krosna potom ohřívá mé tělo, opaluje kůži, na které se vytvářejí kapičky potu a vsakují se do druhé čisté košile, kterou s sebou mám. I ta už je propocená. Nebe je čisté a stromy stojí klidně, bez pohybu. Levá, a potom pravá noha ukrajují z cesty. Potom opět levá, a zase pravá. A tak pořád dokola a stále. Třicet tisíc kroků denně. Tři týdny. Vodu piji za chůze, abych nemusel sundavat těžký batoh a dvě souběžné kamenité cesty se do dálky sbíhají tak, jako koleje. Minimálně tři kilometry teď půjdu rovně, bez stínu a beze změny. Plíce začínají nasávat více vzduchu a snaží se přinutit nahřáté svaly, aby držely tempo s myslí. Vše je pohlcené Sluncem a nekompromisní vedro promáčí načisto mou košili. Povoluji prsní popruh na batohu, abych mohl do plic natáhnout více vzduchu a snažím se udržet rychlost kroků, nezastavit se. Přimhouřenýma očima a polootevřenými ústy koukám do dálky, zatímco mi z obočí spadávají kapky potu z toho, jak se snažím sunout s desetikilovým batohem na zádech kupředu. Většinu času se dívám na své boty a pohled schovávám pod svůj kovbojský klobouk, ale když se potom podívám směrem, kterým kráčím, uvidím ve chvějícím se vzduchu v dálce malou postavičku sedící u cesty. Sklápím sice hlavu a několik minut kráčím dál, ale když ji opět zvedám, postavička je větší a sedí stále na stejném místě. Když je nadohled a přimhouřím oči ještě více, rozpoznávám starce v černém baretu, plátěných kalhotách a obnošeném manžestrovém kabátu. Podél cesty před ním je rozprostřená hrubá pytlovina, na které leží dva poctivě opracované kusy dřeva - poutnické hole. Má pravdu, žádnou doposud nemám. Podívám se mu do očí a vidím minimálně osmdesát prožitých španělských lét, která zbarvila jeho bělmo do ruda, ztmavila kůži a ze rtů vysála všechnu vodu. Ukazuji na prstech: “Kolik?” a domlouváme se na ceně. Vezme delší z kusů dřeva, mírně tenčí na jedné straně, než na druhé, popohodí si ho v ruce a naposledy se na něj podívá, jako by mi dával velmi cennou věc. Potom jí uchopí na tenčím konci, několikrát s ní poklepe do kamenité cesty a zvíří tím prach. Podává mi ji a naznačuje: “Používej to takhle!”. Kurz na používání hole bych sice nepotřeboval, ale naznačoval mi tím, abych v ruce držel slabší konec a na zem pokládal tu silnější část. Dodnes jsem nepřišel na to, zda to má nějaký význam, ale rozhodnul jsem se ho poslechnout. Zbytek dvacetikilometrového úseku už byl potom hračka.
