27. 10. 2015
Absence osobního vlastnictví
“Vy ten život nežijete, vy ho jenom krájíte!” Rozčilovala se maminka ve filmu Samotáři. Tehdy si asi ještě plně neuvědomovala, kam se bude vyvíjet softwarový průmysl v dalších patnácti letech.
A nejen softwarový průmysl. Chtěl bych se pozastavit nad jevem, který postupně prostupuje všemi vrstvami naší ekonomiky - jsou to pravidelné platby. Momentálně jsem v situaci, kdy jsem utratil veškeré úspory za malý byt v centru Zlína a během přemítání nad všemy zápory, které souvisejí s vlastnictvím bytu, mi nedocházelo, v čem je vlastně výhoda vlastnictví nemovitosti, když finančně, sociálně i z hlediska osobního pohodlí je teoreticky mnohem přijatelnější podnájem. Toho večera, kdy jsem podepsal rezervační smlouvu a ležel na posteli studentské koleje, kde Vám vymění prasklou žárovku na počkání a nezáleží Vám na tom, kolik teplé vody vyplýtváte sprchováním, jsem se snažil najít výhody osobního vlastnictví obecně.
Jsem konzervativní člověk, a tak jsem ve svém osobním inventáři našel poměrně dost věcí, které mi nějak papírově, nebo prostě bez debat patří. Když jsem se ovšem podíval na současnou situaci moderního člověka, zatajil se mi dech. Nechci zde malovat čerta na zeď a předpovídat antiutopickou budoucnost, toho již bylo napsáno hodně, jen bych se rád zamyslel nad tím, kde jsme, jako lidé, právě teď a co se děje kolem nás. Vidím ohromný posun od osobního vlastnictví směrem k pronájmu. To, že většina lidí byty nevlastní, ale žije v pronajaté nemovitosti není žádná novinka, přesto je to klíčový fakt, protože něco tak osobního a pro náš život určujícího - místo pro domov - nám nepatří. Patří někomu jinému. Mohly bychom dále polemizovat nad tím, že ani samotnému vlastníkovi majetek nepatří, protože ho má pouze vypůjčený od státu, což ale více souvisí s nastavením společnosti a nyní bych se rád zabýval individuálním aspektem problému. Můžeme potom pokračovat dál a dostat se k dlouhodobému pronájmu aut, který se v Česku teprve rozjíždí, ale dobudoucna se dá očekávat velký růst téhle služby. Nebudeme se ale pohybovat na tak vysoké laťce. Snižme se na studentskou úroveň, který by mě mohla být bližší.
Od principu vlastnictví směrem k pronájmu se v nedávně době přesunulo hned několik oblastní. Předem telefony, kde je běžná praxe zaplatit dílčí část - v některých případech menšinovou - a doplácet jejich cenu měsíčně s tarifem. V některých případech se jedná o čistý pronájem a nepředpokládá se ani, že Vám zařízení bude po splacení jeho ceny patřit. Dále tu máme posun od kupování hudebních nahrávek směrem k měsíčním poplatkům za hudební streamovací služby - Apple a jeho iTunes Store vs. nový Apple Music je toho exemplárním důkazem. Oblast, kde mě to zabolelo nejvíce, je software, kde se za Adobe a jeho nový Creative Suite nově platí měsíční poplatky, místo jednorázového nákupu licence, jak tomu bylo v minulosti. Cloudové služby se také platí měsíčně.
Proč si tady tedy vylévám srdce? Konec konců se trh přizpůsobuje poptávce a kdyby lidé raději neplatili menší částky měsíčně, než velké jednorázové investice, trh by se nepousouval tímhle směrem. Ale posouvá, protože je jednodušší jednak nemuset šetřit prostředky na větší investice dobudoucna a jednak nás to, minimálně v některých případech, zbavuje zodpovědnosti. Danou věc prostě nevlastníme. Patří někomu jinému a my jí jenom pronajímáme. Nechci tu křičet, že je to špatně (s radostí dávám 60 korun měsíčně Googlu za to, že mám na jeho serverech uloženou většinu svých dat), ale chci popostrčit k přemýšlení nad tím, kde je naše míra ochoty vzdát se osobní moci a pocitu vlastnictví. Nesouvisí to jenom s naším pocitem ‘něco mít’, zajímavá je pro mě i ekonomická strana mince.
Tím, že si věci nekupujeme, ale pouze pronajímáme, vzniká náš závazek hradit měsíční částky pravidelně po celou dobu používání (v některých extrémních případech i po její skončení) a tím nutnost periodicky vydělávat peníze. Tím, že nám rostou měsíční výdaje, se připoutáváme k zavedené práci a měsíčním příjmům, o které je čím dál tím rizikovější přijít. Kiyosakiho fanoušci by to asi nazvali krysím závodem. Děsí mě na tom to, že pokud si člověk před časem koupil licenci Adobe Creative Suite za 20 tisíc, tak byla jeho a tím mohl klidně zapomenout na nějaké povinnosti k vývojářům. Prostě si koupil produkt a čau. Licence Adobe nyní přecházejí na měsíční platby a v součtu nyní za balík aplikací zaplatíte nějakých plus mínus autobus 19 tisíc ročně, navíc si už ani neoříznete fotku, aniž by o tom kluci v Adobe nevěděli.
To, že aplikace přecházejí z klientské na serverovou stranu není nic nového a výhody jsou nepopiratelné, bohužel se tím uživatelé zbavují značné míry svobody. Podle mého by se každý měl zamyslet, jakou porci své osobní moci chce odevzdat do rukou poskytovatelů služeb a jaký je správný poměr “je v mé sféře vlivu” x “nemusím se starat” pro jeho spokojenost a dobrý pocit z toho, jak ten svůj život vede. Jestli ho žije, a nebo krájí po měsíčních splátkách.
