4. 9. 2015
Santiago II: Bramborová placka
V srpnu jsem šel Svatojakubskou pouť a popsal jeden zápisník. Snažím se z toho vytvořit nějaký ucelenější záznam než jen sérii blogů, zveřejňuji tedy jen pár útržků jako záznam, že jsem tam byl.
Charakter cesty se značně mění. Nechal jsem za sebou rozpálené předměstí Leónu a nechávám za zády i první horské vesničky. Část cesty jdu dnes rozlehlou krajinou po široké silnici, která se dost možná bude brzy asfaltovat. Při tempu, jakým rostou města a jejich infrastruktura podél téhle svaté stezky bych se jí bál jít dejmetomu za 10 let.
“Jakmile se v tomhle pozemském světe objeví něco posvátného, lidi se na to sesypou a udusí to.” řekla mi učitelka paní Veselá (a 'paní Veselá’, to není jen hra se slovy, jako třeba 'pan Fešák’, ale opravdové jméno), když jsem si s ní kdysi o Svatojakubské cestě povídal. Tedy alespoň teď - po bezmála dvou tisících kilometrech - se to už zdá jako kdysi. I přes dotek civilizace kráčím napříč španělskou stepí, jsem neskonale vděčný za svůj kovbojský klobouk a poutnickou hůl, kterou používám naopak, protože mi to tak ten stařík ukázal. Možná tím nechtěl říct, že ji mám držet za opačný konec, každopádně jsem se ale rozhodnul to respektovat. Jsem vděčný také za své vysoké boty, které snižují šanci, že na kamenitých cestách mé kotníky přijdou k úrazu. Když se všechny tyhle skvělé věci spojily, aby mě mé nohy mohly toho dne donést na nejvyšší bod dnešního úseku, usadil jsem se na lavičce a snědl jsem poslední pomeranč, který jsem s sebou v batohu měl. Sundal jsem si propocené tričko, poslední čisté, a sednul si na protější stranu stezky. Díval jsem se na své věci, v ten okamžik můj jediný majetek a na světe nemohlo být níc klidnějšího a skutečnějšího než ta chvíle jednoduchého sezení na okraji stezky a šťáva z pomeranče, která mi tekla po rukou. Poutníci, které jsem míjel, procházeli kolem mě, usmívali se, volali “Buen Camino!” a já na ně volal stejně. Nejprve prošli ti, které jsem míjel před několika minutami, zanedlouho i ti, které jsem míjel před hodinou, dvěma. Nezáleželo na tom, protože jsem věděl, že se s nimi uvidím ve stejném hostelu a Slunce dál svítilo na mé boty, krosnu i klobouk.
Do hostelu jsem dorazil jistým krokem a ubytoval se s multikulturní partičkou lidí, kteří se potkali na Cestě a absolvují jí spolu. Dnešní hostel je jeden z mála, kde jsou malé pokoje po šesti. Obvykle se jedná o místnosti s třiceti až šedesáti místy. Jsou milí a nabízejí mi pozvání do jejich skupiny. Odpovídám zdvořile, ale rozhodně nehrozí, že bych zbytek cesty chtěl strávit ve společnosti stejných lidí. V přízemí několikapatrové budovy je vybavená kuchyně, což v hostelech také není samozřejmost a tak se vydávám do obchodu pro suroviny s nadšením zlomit svou neschopnost si cokoliv uvařit. Dnešní město se jmenuje Astorga a je úchvatné. Rozlehlá náměstí obklopená typickými španělskými stavbami, dominujícími kostely a nezvykle decentní, přesto typický španělský charakter. Cestou na nákup mám proto pořád oči přišpendlené na okolních budovách a hltám všechnu tu novou krásu. Po obchodě pak bloudím zmateně a neuvěřitelně dlouho, nakupuji dokonce nadvakrát, což není na škodu, protože alespoň pochytám o to více dojmů z ulic toho města. Přestože jsem druhý den na cestě, už zde potkávám známé tváře. Na vstupním schodišti se sluní studentka z Izraele, můj první strážný anděl. Vyměňujeme si pár slov a když si vybavím, jak se před dvěma dny loučíme, protože chvátá na letadlo, nepřestávám se smát tomu, jak málo toho zde člověk nachvátá. Dalším šťastným setkáním je má mentorka, která mě předešlý den nasměrovala právě do tohoto města. Jsem rád, že jsem jí poslechnul.
Z vaření ale pro dnešek opět nebude nic. Dlouhé dilema v obchodě jsem nakonec rozseknul mraženou pizzou a tortillou, která vypadá výrazně rozdílně od těch vysušených chudáčků, které prodávají u nás. Tortillou zde nazývají zhruba dva centimetry tlustou, půlkilovou placku z vajec a brambor, která se dá koupit hotová a zabalená v igelitu. Cestou z obchodu jsem držel tu věc v ruce a snažil se rozluštit španělský návod k přípravě. Když jsem se blížil ke vstupnímu schodišti hostelu, zaregistroval jsem kněze z Irska, se kterým jsem prohodil pár slov dříve odpoledne. Nyní se bavil u vchodu s blonďatou holčinou oblečenou do dlouhé sukně se slunečnicovým motivem, kterou jsem tuším zahlédnul již ve včerejším hostelu. Dobrá věc na celém tom cestování na vlastní pěst a poznávání nových krajů je, alespoň podle mě, bezesporu to, že se vlastně nemusíte vůbec bát ztrapnit. S lidmi, kteří to uvidí, se už totiž pravděpodobně nikdy neuvidíte a možná jim vytvoříte pěknou, vtipnou vzpomínku. Přišel jsem proto s půlkilovou tortillou zabalenou v igelitu ke knězi z Irska, který právě dokončoval duchovní myšlenku a připojil pozvánku na večerní modlitbu, tak jako to dělal s každým poutníkem, se kterým se dal do řeči. Opatrně jsem se připojil do zóny jejich rozhovoru, střídavě jsem se koukal na jednoho, potom na druhého a snažil jsem se usmívat. Když skončil větu, zeptal jsem se ho.
“Promiňte, pane. Mohu si dovolit jednu otázku z praktického života?” Rozesmál se, zřejmě byl v dobrém rozpoložení díky rozhovoru s tou holčinou ve slunečnicové sukni.
“Ale jistě!” Rozložil rukama.
“Jak byste, prosímvás, připravoval tohle?”
“Hah,“ vzal bramborovou placku v igelitu do ruky a podíval se na drobná písmena na obalu. “předpokládám, že je to udělané tak, že to prostě stačí nějakým způsobem ohřát, pár minut, ale doopravdy nikdy jsem to nedělal.”
“Slyšel jsem, že je to typicky španělské.”
Srdečně se zasmál a chrlil slova, kterým jsem nerozuměl. To je ten problém s rodilými mluvčími. My, co se chceme jen domluvit, osekáme angličtinu na jednoduchá slova a schválně vypouštímě gramatiku i časy, abychom si rozuměli. Ale tenhle chlapík z Irska se rozpovídal, jako bychom byli v nějaké hospůdce jeho domoviny. A tak jsem se snažil pochytit alespoň nějaká slova a chvíli jsem dělal, že rozumím a zasmál jsem se ve chvíli, kdy jsem usoudil, že je to správné. Pochytil jsem jen útržek poslední věty:
“Ale tohle rozhodně není typ potravin, které bych chtěl jíst.” A přejel prsty po igelitovém obalu, když mi vracel můj zítřejší oběd zpět do ruky.
“Nedá se nic dělat, v kuchyni jsem naprosto nepoužitelnej.” Zamával jsem a nechal jsem je pokračovat ve zbytku jejich duchovního rozhovoru.
Po tak krásném i náročném dni jsem se rozhodl odměnit se skvělou a klidnou večeří a jakkoli je na mraženou pizzu pohlíženo neuctivě, se vší láskou jsem jí vkládal i vyndaval z mikrovlné trouby a naservíroval ji na velký dřevěný podnos, který jsem našel v kuchyni. Otevřel jsem láhev jablečného cideru, prvního jablečného cideru ve svém životě a schylovalo se k nejdůležitější večeři mé Svatojakubské cesty.
