3. 2. 2015
Patience.
Každé ráno jsem chodil na snídani - ale o tom až později, nerad bych vykecal pointu hned v perexu. Take chodím spát v pět ráno a ze snídaně se rázem stává i oběd, jenže to zase mluvíme o jiné zeměpisné lokaci. Chtěl bych mluvit o snídaních v Třebíči, o jejich proměnlivosti v čase a zároveň o jejich jemném řádu a funkci.
Před čtyřmi roky jsem začínal v Třebíči a když jsem tam poprvé jel do školy, umínil jsem si, že se Třebíč stane mým domovem. Mým městem. To proběhlo až neuvěřitelně hladce a z Třebíče se stalo Moje město. Během prvních měsíců jsem prolezl údolí, kluby, hospody, lesy, mosty, kopce i garáže a lidi, které jsem tam potkal, ovlivnili můj život už navždycky - bohudík. Slovo 'bohudík' se mi celkově poslední dobou honí hlavou s čím dál tím větší pravidelností - možná proto, že mám doopravdy za co být vděčný. Nebo je to možná taky tím, že jsem se naučil tu vděčnost vyhledávat.
Poslední dobou se u nás ve školní jídelně objevuje takový ošklivý... nemilá věc. Tím jsou školní jídelny samozřejmě známé, že se v nich nikdy neobjevuje nic moc hezkého - je to jejich přirozenost, ale já chci mluvit o změně, ktera se zde v mých očích odehrává.
zmenšují se porce
Ano, až tak. Nedávno jsem přišel na snídani a tam, na místě, kde je vždy ovoce, nebyly jablka, ale půlky jablek. Jablka rozříznutá napůl - tak to jsem tu za celé čtyři roky ještě neviděl. A je toho víc. Snídaně fakt stojí za starou bačkoru a tak tam chodím po chodbách, ve svém svetru, s rozcuchanými vlasy, neoholenými vousy a občas odpovídám na pozdravy mladších.
Při každé cestě na snídani se opakuje jeden okamžik. Na mezipodlaží mezi prvním a druhým patrem je výhled na teplárenský komín. Tam se na zlomek vteřiny zastavím a podívám se, jak vypadá zrovna v to ráno. Většinou se usměju a pokračuju dál. Občas ale, když to podle mého stojí za to, vezmu do ruky mobil a udělám snímek.
I přes to, že by se mohlo zdát, že zmenšování porcí ve školní jídělně je špatná zpráva, já vím, že je to pozitivní, protože to znamená, že (bubny - teď, prosím) "čas se naplnil". Všechno má svojí vymezenou dobu trvání. Dobu spotřeby. To, že něco má skončit poznávám podle toho, že mě buďto nějaké menší konkrétní části, nebo celá věc celkově začíná pěkně štvát. U věcí, které mají pevně stanovenou dobu trvání, třeba pobyt v Amsterdamu, pracovní doba, vyučovací hodina, nebo studium na střední škole, to začíná většinou tak v poslední pětině stanovené doby. Udělal jsem nějaké výpočty - a věřte nevěřte - sedí to na jedničku. Mám před sebou poslední tři měsíce v Třebíči a cítím, že i přes to, že to byly nejbombastičtější čtyři roky mého života, jsou naplněné. Téměř...
Dlouho jsem to odkládal, ale nakonec jsem dal dokupy fotografie komína, které jsem nafotil během posledních pár měsíců. Jejich počet je to nejhloupější číslo v historii - 49. Tak jsem si řekl, že udělám ještě jednu, poslední a vše bude krásně završené. Potom jsem se na to vykašlal a beru to jako znamení toho, že mi v Třebíči přeci jenom zbývá udělat ještě jednu důležitou věc. No, a tu jednu věc právě symbolizuje tahle jedna fotka, která schází do té celistvé padesátky. (Když se vám něco nechce dělat, je nejlepší si to takhle oduševněle omluvit.
Patience. Tak se jmenuje série plakátů, která vznikla z fotek komína a dnešní nálady, trochu načichlá Římem, kam za pár dní letím a přivoňující si ke Zlínu, kde strávím další tři roky svého života. Patience neznamená jenom lásku ke každodennímu pohledu na komín, ale i trpělivost, že ta padesátá fotka, že přijde.
