27. 7. 2016
Talířek
Celé léto trávím v Itálii jako číšník v hotelu. Existuje asi málo lepších prací a málo zemí, kde by měli lepší jídlo, víno a zmrzlinu. Tam, kde pracuji, se denně nají 250 lidí. O tom je ten článek.
Při obsluhování se mi před pár dny stala taková věc. Zrovna jsem sbíral talíře ze stolů a z povzdálí jsem slyšel obyčejný hluk restaurace, když se baví zbytky hostů nad zbytkami dezertů, z kuchyně drnčí nádobí a číšníci jezdí s vozíky a sbírají karafy se zbytky vody. Měl jsem před sebou ještě hodně práce a tak jsem pracoval rychle.
Do uší doléhaly všechny ty zvuky zvenčí a já jsem nabíral talíře jeden po druhém, sesypával zbytky ananasů a melounů a skládal příbory vždy na horní talířek. Vidličky k sobě a pod ně založit nože tak, aby nevypadaly, až je ponesu do kuchyně, kde je černoch za nádobím umeje. Ještě ten večer je vyleštíme a rozneseme zpátky na stoly. Dnešní příbor tedy zítra skončí na tabuli úplně někomu jinému a je čistě hrou osudu, kdo to bude. Byla by sranda nějaké ty příbory označit a dát potom ty dva lidi, kteří měli stejný příbor, dohromady. To samé by šlo udělat se skleničkama, nebo vidličkama. Každý kus nádobí projede myčkou dvakrát denně a míří rovnou na stoly, kde ho lidé použijí. Pořád dokola. Celé léto.
O tom ale nechci mluvit. Jak jsem sbíral talíře, díval se do stolu na rubínové ubrousky a snažil se nic neupustit, můj sluch se obrátil naruby a místo toho, abych slyšel co se děje venku, jsem slyšel, co se děje uvnitř. Šum, který předtím přicházel z restaurace utichnul. Zúžoval se, až z něj zbyl jenom pramínek, potom vlásek a pak najednou nic. Spadnul závoj okolního hluku a já jsem slyšel jenom pustinu ve svojí hlavě. Strašnou pustinu. Lidi, to si nedokážete představit, jak pusto mám v hlavě. Vál tam silný vítr a všechno bylo šedé, neuvěřitelně šedé. Ostré údery větru narážely do pahýlů zapíchnutých do bezbarvé hmoty kdesi v pustině mé hlavy a mysli. To ticho a zároveň srdcervoucí řev byly strašidelné a vylekaly mě. Zadíval jsem se na talíře ve svých rukou a na pustinu ve svojí hlavě. Nedávalo to smysl. Zamrkal jsem a pustina začala mizet, až jsem zase slyšel postarší skupinku, co jednou za rok vyrazí k moři, sedí na pláži, hrajou karty a chodějí na procházky. Mluvili italsky. Narovnal jsem se a odnesl jsem talíře do kuchyně.
